DÍLO MĚSÍCE | Vulkánová knihovna: Kamna ze sbírek Salzburského muzea Carolino Augusteum

Blog / 17. 3. 2020 | Autor: Michaela Šeferisová Loudová

DÍLO MĚSÍCE | VULKÁNOVA KNIHOVNA: KAMNA ZE SBÍREK SALZBURSKÉHO MUZEA CAROLINO AUGUSTEUM

DÍLEM MĚSÍCE BŘEZNA JSOU V DUCHU LIDOVÉ PRANOSTIKY KAMNA, OVŠEM NE LEDAJAKÁ. SVĚTOVÝ UNIKÁT, ZNÁMÝ JAKO „SPOTTOFEN“, SE DNES NACHÁZÍ V SALZBURGER MUSEUM CAROLINO AUGUSTEUM (GLAZOVANÁ KERAMIKA, 2. ČTVRTINA 18. STOLETÍ, VÝŠKA 297 CM).

Kamna vytvořil neznámý mistr – kamnář či sochař, činný buď v oblasti Salzburska, Horního Rakouska nebo Bavorska (Fridolfing). Spodní část kamen na čtyřech (původně pěti) nohách ve tvaru sedících lvů napodobuje knihovnu. Dva regály nad sebou, obíhající po obvodu kamen (vyjma zadní skrytou část), jsou naplněny knihami. Bílé hřbety knih jsou pečlivě popsány. Je to knihovna opravdu vybraná: nápisy obsahují jména heretiků, názvy jejich děl nebo označení skupin jejich stoupenců. Setkáváme se tu s kacíři doslova od „A“ ([Opera] Agidii Hunii = luteránský teolog Aegidius Hunnius /1550-1603/) do „Z“ (Zwingli) (reformátor Ulrich Zwingli /1484 n. 1487-1531/), a to již od doby 5. století! Jmenováni tu jsou totiž i Arius, Nestorius a Pelagius. Převažují však jména a díla protestantských reformátorů a luteránských kazatelů, nechybí ani Jan Hus (Johannes Hus). Nápisová páska na čelní straně kamen, umístěná na římse fiktivních polic, knihovnu označuje slovy: „Bibliotheca vulcano consecrata“ – „Knihovna zasvěcená Vulkánovi“. Tato dedikace bohu ohně a pekla symbolicky, avšak nekompromisně vyjadřuje způsob, jakým má být se skutečnými knihami z pera autorů, odsouzených katolickou církví jako heretici, zacházeno. Na horní části kamen na čelní straně se nachází plastická kazatelna, v níž je ve formě poprsí vymodelován plamenně hovořící a gestikulující protestantský kazatel. Dva reliéfy na bočních stranách představují další dva kazatele (predikanty) s knihami v rukou, kteří troubí na rohy, z nichž šlehají plameny. Nahoře je výzdoba kamen završena dvojicí protestantských duchovních. Ti bubnují na buben, opřený o otevřenou knihu s nápisem: „Corpus doctrinae [evangeliorum]“.

Tato pozoruhodná „kacířská knihovna“ byla nepochybně určena pro knihovní interiér. V tomto směru nemáme žádné konkrétní zprávy, stopy však směřují do nejstaršího benediktinského kláštera v německých a rakouských zemích, arciopatství sv. Petra v Salzburku. Je všeobecně známo, jaká pozornost byla v raném novověku vybavování knihovních sálů věnována. Nejen fresky na klenbách, ale celý interiér včetně mobiliáře (i hřbetů knih) byl pečlivě prokomponovaným celkem s originálním ideovým poselstvím. V Salzburku jsou knižní sbírky kláštera umístěny v sedmi za sebou jdoucích celách. Hned první z nich, určená pro bibliotékáře, má komín, musela tedy být vytápěna. To je samo o sobě neobvyklé. Většina barokních knihoven má podobu velkých reprezentativních sálů, netopilo se v nich a knihy byly ke studiu odnášeny jinam, např. do tzv. museí, která sloužila jako studovny, nebo do cel řeholníků. Každá ze sedmi místností salzburské bibliotéky má samostatný ikonografický program, který zapadá do širšího ideového konceptu zahrnujícího všechny místnosti. V první, dříve vytápěné cele, nacházíme náměty spojené s odsouzením heretiků. Na klenbě je zobrazena alegorie triumfující Církve, jež vítězí nad heretiky uvrženými do pekel (Paschius Quesnel, Cornelius Jansen, Adrian Baillet a Arnauld). Na důvod jejich záhuby poukazuje připojené lemma: „Per Anagramma Satan in eis“ (Satan je v nich, neboť překrucují slova [Písma svatého]). Nad zamřížovanými skříněmi pro uzamčení zakázaných knih (libri prohibiti) čteme devízy: „Foetet, quae non lucet“ a „Nemo sine vulnere tanget“ (Páchne, co nesvítí; Nikdo se nedotkne [zakázaných knih] bez poranění). Cyklus znaků barokních opatů kláštera zde příznačně zahajuje znak opata Martina Hattingera (1553-1615, 1584 zvolen opatem), který, sám konvertita, vynikl jako rozhodný zastánce Tridentina. Reformoval klášter a mimo jiné nechal spálit korespondenci jednoho ze svých předchůdců, opata Johanna IV. von Staupitz (kol. 1468-1524), neboť obsahovala i dopisy Staupitzova přítele Martina Luthera.

Témata v první knihovní místnosti kláštera St. Peter by tak velmi dobře korespondovala s ikonografií kamen ze salzburského muzea. Navíc kamna tomuto prostoru odpovídají i svými technickými parametry. Vše tedy nasvědčuje tomu, že „Spottofen“ velmi pravděpodobně skutečně vytápěla právě první prostor salzburské benediktinské knihovny. A pokud by to nebylo dostatečně zřejmé z výpovědi nástěnných maleb, jedinečným způsobem také předváděla názorné řešení, jak je třeba se zakázanými díly zacházet.

 

Zdroje:

Christa Svoboda, „Bibliotheca vulcano consecrata“. Ein Spottofen auf die kirchlichen Irrlehren. Aus der Schausammlung des Salzburger Museums Carolino Augusteum, Weltkunst 59, 1989, s. 2149-2151.

Adolf Hahnl, Conservando cresco: Die Bibliotheksräume von St. Peter in Salzburg, in: Johannes Graf von Moy (ed.), Barock in Salzburg: Festschrift für Hans Sedlmayr, Salzburg–München 1977, s. 9-56.